A.R. Luria and the Psychology of the XXI^st Century – Second International Luria Memorial Conference. September 24-27, 2002, Moscow, Russia

(viz. též obrazová reportáž)

Hned úvodem je zapotřebí konstatovat, že tuto zahraniční misi členů naší „pracovní skupiny pro neuropsychologii“ provázely určité rozpaky a obvykle údiv na tvářích osob, jímž byl sdělen záměr aktivního vystoupení (v ruštině) na výše zmíněné konferenci v Rusku. Je to zřejmě důsledek působení politiků a masmedií, které v lidech utváří jisté povědomí, že něco je v určitém historickém okamžiku špatné a v jisté době je tomu zase přesně naopak. Důvody se vždy najdou. Je dozajista zajímavé, že ti největší „plivníci“ vždy dobře vědí, na čí straně, a ve kterém okamžiku, stát. Ovšem svoboda je svoboda, a bylo i nám dopřáno ji využít.

Další naše přání – dopravit se do Ruska po zemi (protože létání je činnost dosti nudná, pokud zrovna nevynechávají motory či na palubě letadla není přítomen terorista) – však již splněno nebylo, neboť určitá „před-rezervace“ jízdenek neexistuje a v období rezervace přijdete vždy pozdě, i kdybyste byli prvními. Zřejmě korupce pronikla i sem a obyvatelé naší vlasti ruské národnosti jsou si mohou dovolit i tyto zbytné investice. Nebylo nám tedy dopřáno shlédnout zemi polskou a ruskou v poklidu z „lůžka na kolejích“ a čekalo nás šikanování na letištích, které je nyní v zájmu bezpečnosti pravidlem. To jsme ovšem ještě nevěděli, že šikanování v rámci pohybu v EU je jen stínem toho, co se provozuje na letištích v Rusku, kde je mnohem výraznější zájem na bezpečnosti nejen lidí, ale i všech jejich cennějších drobností. Takže vyhotovení seznamu těchto tret pro celní prohlášení je duševně značně vyčerpávající. Podobně vyčerpávající je stání ve frontách před pasovým odbavením, protože neustále se zde asi zaučují nové úřednice, které kontrolují úřednice další a pokud tyto nejsou přítomny, tak se zkrátka neodbavuje. Po východu z letištní haly se na vás vrhnou náhončí různých taxikářských klanů, které z vás začnou dosti „nenásilně“ vymáhat nehorázně vysoké valutové poplatky a vy, nemajíce tušení, jak byste se co nejdříve jinak dostali do předpokládaného bezpečí ubytovacího zařízení raději zaplatíte.

Vyspělost či spíše stupeň dosažené kultivovanosti dané země se dá zřejmě hodnotit podle automobilového provozu. Tak jako v ve Stockholmu byl automobilový provoz minimální, tak v Moskvě jsou čtyřproudé vozovky doslova neprostupně přecpány auty všeho druhu (volské potahy jsme nezahlédli). I když osobních aut je přítomno asi více, hluku a kouře dělají mnohem a mnohem víc auta nákladní. Ta vypadají tak, jako kdyby právě všechna vyjela z nějakého vrakoviště. Nás vezla kdysi „vládní“ Volha, jejíž řidič na dotaz, proč tak velmi topí odpověděl, že jinak se nikde netopí. To jsme ještě netušili, jak významné může toto sdělení pro pobyt v Moskvě v období „babího léta“.

Již ubytování v „gostinice Universitětskaja“ bylo šokem, neboť vstup do pokoje, který neměl dveřní kliku, ale madlo – zřejmě po americkém vzoru – ovšem madlo, které byste stěží u nás hledali i u vesnického kurníku (obydlí pro slepice, příp. kohouta); další dveře do koupelny – chcete-li takto nazývat místnost zhruba 1 x 1,5 m, na jejíž ploše se nachází sedací vana, umývadlo, toaletní mísa, bojler a systém různých nepraktických věšáčků (hygienické úkony) – měly kliku podobnou klice klasické, která se ovšem točila na všechny strany, jen nezavírala; pokud o kliky okenní, tak ty neexistovaly a možná to by štěstí pro nás, protože novinové těsnění mezi oknem a rámem by určitě po jeho otevření vypadlo a kdo by to pak platil (ty nové noviny na ucpání asi 3 – 5 cm škvír, kterými stejně silně táhlo). K utírání nám toto „útulné“ ubytovací zařízení poskytlo něco na způsob ručníků, které zřejmě patřily do zařízení jiného, neboť měly velmi zvláštně a takticky rozmístěné otvory. Překvapení ovšem nebrala konce, neboť k přikrytí sloužila klasická deka, jež ale měla hustotu kanavy (pro ty, kteří nevědí o co jde, tak se jedná o řídkou, do čtverečků tkanou bavlněnou nebo lněnou tkaninu užívanou k vyšívání). Předpokládaje noční chlad, použil jsem jako další vrstvu nočního přikrytí koberec, který ležel ve dvou kusech na zemi. „Malý český Lurija“ tak první noc neučinil, a to se mu stalo osudným. K dalšímu vybavení pokoje patřil ještě polní (ve smyslu vojenském) telefon, visící na zdi, svítilny, jimiž se u nás obvykle vybavují obřadní síně posledního loučení, černobílý televizor, který automaticky přepínal mezi všemi třemi kanály (zřejmě ovládán nějakým čidlem, které dokázalo odhadnout stupeň nudy u diváka) a ikona mračícího se pravoslavného svatého, který všechno hlídal z kouta (viz. obrazová příloha).

Samostatný odstavec si zaslouží téma „děžurných“ (děžurnyj = mající službu, službu konající, mající pohotovost; služba; vojensky dozorčí; ovšem děžurnoje bljudo = hotové jídlo). Již v hotelu probíhala kontrola při vstupu třikrát až čtyřikrát. A to klasicky v recepci, poté seděl další děžurnyj před výtahy a každý musel projít kolem jeho stolku a prokázat se všemi průkazy, které měl k dispozici, po vystoupení z výtahu v příslušném patře seděla v „kukani“ další děžurná – obvykle to byla žena, která sice měla někdy zapnutu černobílou televizi, ale především ostražitě opět kontrolovala všechny dostupné průkazy; a náhodné kontroly prováděl zřejmě ředitel tohoto vysoce střeženého zařízení, který celý den i noc popocházel mezi hlavním vchodem a recepcí a zkoumavě prohlížel každého příchozího a podle nějakého – nám neznámého – klíče vyžadoval předložení opět všech průkazů. Posléze jsme zjistili, že tento systém děžurných funguje ve všech institucích, tedy i na univerzitní půdě, ovšem jeho ostražitost kolísá v závislosti na křivce pozornosti u člověka.

Abychom využili veškeré nabídky, které tato velká událost – konference ke 100letému výročí narození světoznámého profesora A.R. Luriji – nabízela, dostavili jsme se na místo registrace „v pravý čas“, neboť jsme hodlali navštívit i některá vytypovaná neuropsychologická pracoviště v Moskvě. Hlavní budovu Lomonosovovy university jsme nalezli vcelku bez problémů, neboť stojí na tzv. Vrabčích horách. Dříve to byly hory leninské, takže nikde nenajdete správné označení nynější, ale vždy jen minulé – asi nostalgie, anebo nedostatek plechu či barvy na cedule. Vrabci jsou ovšem k vidění jen sporadicky. Potíž ovšem nastala hned u vstupních bran opevnění university, a to kvůli již zmíněnému systému „děžurnych“. „Malý český Lurija“ neprozřetelně začal hovořit americky (tedy americkou angličtinou), což vyvolalo pozdvižení v celém útulku děžurných a vypadalo to, že se dovnitř skutečně nedostaneme. Zajímavé je, že přitom proudili dovnitř a ven davy lidí, kterých si tito strážci akademické půdy vůbec nevšímali. Nakonec nás napadlo předložit k nahlédnutí plán podzemí univerzity, který jediný jsme měli v ruštině. Překvapeni tím, jak dokonale jsme seznámeni s tajnými místy jimi hlídaného objektu, nás zdržovali již jen chvíli a pak nás s nějakými speciálními pokyny vpustili do areálu MGU (Moskovskogo Gosudarstvěnnogo Universitěta iměni Lomonosova). Podíváte-li se na zmíněné schéma budovy, zjistíte, že se skládá z korpusu a čtyř symetricky rozložených vstupních a výstupních areálů. Zda směřují ke všem světovým stranám nás zkoumat nenapadlo. Člověk neznalý této situace se při bloudění tímto labyrintem ocitá obvykle vždy u jiného východu, který ovšem – až na drobné detaily, jak jsem zjistili asi po tříhodinovém bloudění – vypadá vždy stejně. Navíc podle schématu se registrace měla odehrávat u vchodu „B“, což je ale v ruštině „V“. Takže existují vchody a východy značené podle azbuky (ruská abeceda) „A, B, V, G“), ovšem v anglické verzi se nepozná, zdali pisatel měl na mysli „B“ = „B“ nebo „B = V“ či v ruské verzi zase obráceně. Ač jsme se snažili ptát desítek studentů, prodavačů v různých stáncích, rozmístěných na chodbách univerzity i akademiků (vědecké hodnosti jsme tipovali podle mohutnosti vousu a zasmušilosti), dostalo jsme například jednou pokynu vyjet výtahem do 13. (sic!) patra a tam přejít do druhého korpusu, ovšem hned ve výtahu jsme se dověděli, že žádné dva korpusy nejsou, a že musíme opět dolů a … Nakonec – asi po 3,5hodinovém bloudění jsme to vzdali – protože o konání konference nevěděl vůbec nikdo, natož aby znali místo registrace u vchodu/východu „B“. Štěstí nás však postihlo právě v tomto okamžiku, protože při blížení se k některému z otvorů „A, B, V, G“ jsme zahlédli ve velkém (a velmi omšelém – značně jemné slovo pro stav těchto prostor) foayeru schlíple visící čtvrtku papíru, přilepenou uprostřed kouskem izolepy. Nesměle jsme odhalili tajemství, které skrývá, bylo to slovo „registracija“, napsané téměř neviditelným inkoustem. O kousek dál jsme spatřili něco jako školní lavici s jednou židlí a opodál postávala nějaká „babuška“ (babička). Nesměle jsme se na ni obrátili, jestli zde není místo registrační na příslušnou konferenci. Bylo! Ovšem babuška – posléze jsme zjistili, že se jedná o jednu z významných pracovnic katedry psychologie – nám sdělila hned v úvodu, že „ničego nět“ (nic není) „potomu čto mašina isportilas“ (protože se auto nebo stroj porouchal – spíše auto). Tím měla na mysli, že není program, abstrakta, natož nějaké výlety či podobně, jako třeba přihláška na banket. Když jsem ji sdělili, odkud přicházíme, tedy z České republiky, byla velmi zklamána, což nám dala nepokrytě najevo. Očekávala totiž především kolegyní z republiky Slovenské, které znala dokonce jmény (ony totiž v Moskvě studovaly). Pak už nám jen řekla, kde se další den bude odehrávat slavnostní zahájení. Bohužel to bylo v úplně jiné budově – sice na Vrabčích horách – ale svazích odvrácených od naší „ubytovny“.

Anabázi hledání této další budovy raději vynechám, abych čitatele nenudil. Ovšem nemohu si odpustit připomínku ke skupinkám vychrtlých toulavých psů (možná se jednalo o pokusná zvířata, uprchlá z laboratoří). Přestože to byly rasy vesměs velké, byli psi docela přítulní a vyhřívali se na sluníčku, které ten den zpočátku svítilo.

Místo slavnostního zahájení jsme poznali podle většího srocení davu – i když předtím jsme ještě „navštívili“ katedru lingvistiky (poznali jsme to podle nástěnky, neboť jinak jsou zdi úplně holé). Po zaplacení přiměřeného kongresového poplatku jsme obdrželi „certifikát“ o účasti na akci a jmenovku. Jinak opět nic z běžných, výše zmíněných materiálů (program, abstrakta apod.), nebylo k dispozici, protože „mašina byla stále pokažená“. Jako lahůdku jsme dostali další schématický, rukou kreslený, plánek, který nám měl ukázat cestu k místu, kde se konference konala další den. Bohužel to bylo v centru Moskvy, kde se nachází hlavní budovy fakulty psychologie. Slavnostní uvítací projevy měly obvyklý formální charakter. Proto jsme se posléze odebrali k nabídce jediného stánku s literaturou. Poskytoval velké množství především literatury o dětské a školní psychologii, která v Rusku stojí na prvním místě. Při hledání neuropsychologické literatury jsme nebyli příliš úspěšní. Objevili jsme však zajímavý titul od A.R. Luriji – Romantické eseje. Protože jsme si nebyli vědomi, že by někdy něco takového napsal, jali jsme se zkoumat tuto brožůrku. Zahrnovala předmluvu J. S. Brunera k americkému a anglickému vydání dílka „The mind of mnemonist“ z roku 1987, příběh samotný, napsaný Lurijou v roce 1965 a navíc druhou „esej“ s názvem „Ztracený a navrácený svět“, tentokrát s úvodem amerického neurologa Olivera Sackse. Z typického ruského stylu „single-case studies“ se staly eseje. Inu, postmoderní vývoj chce své.

Protože pozdravné projevy k výročí narození profesora Luriji nebraly konce a měly pokračovat i odpoledne, odebrali jsme se podle ústních pokynů na místo, odkud měl odjet snad autobus – či jiná „mašina“ – k jeho hrobu. Po půlhodinovém čekání od daného termínu, kdy se v mezidobí objevili tři Američané (dva černí muži s jednou bílou ženou), jsme to vzdali. Začínalo být totiž velké chladno, které spolu s ostrým větrem se neustálo prohlubovalo až do konce našeho pobytu v Moskvě a spolu s nemožností se kdekoliv ohřát, značně limitovalo naše původní záměry. Proto jsme zvolili „náhradní program“, a to cestu přes celou Moskvu. Chtěli jsme navštívit „torgovyj zal“ (prodejní síň či sál) nakladatelství „Smysl“, kde snad by se nějaké publikace našeho zájmu mohly nacházet.

Cestu metrem jsem absolvovali vcelku obstojně. Je zajímavé, že tam na pohyblivých schodech není takový průvan, jako v metru pražském, a tedy celkem „teplo“. Poté jsme se vydali pěšky – podle tentokrát vytištěného plánku na zadní straně „navštívenky“ nakladatelství – hledat kýžené prodejní centrum. Je zajímavé, že v Rusku mají všechny domy ulice – možná jen v této lokalitě – stejné domovní číslo, takže je nutné se orientovat podle čísla tzv. korpusu. Ovšem to je číslo, které se naopak vyskytuje zcela náhodně. Na základě zkušeností s neúspěchy při nalézání registračního místa v budově university jsme se častěji ptali. Nikdo však o nějakém prodejním místě takového významného vědeckého nakladatelství v této městské čtvrti nevěděl. Nakonec jsme narazili na prostou ruskou ženu, která si mimochodem vzpomněla, že v dětství si dopisovala s nějakou holčičkou z Československa, Klimkovic, a že to bylo „moc fajn“, když si vyměňovaly pohlednice, odznaky a jiné drobnosti. Paní kupodivu bydlela též v daném domě, kde se měly nacházet prodejní sály nakladatelství, ovšem vůbec o nich nevěděla. Protože na plánku je poznámka „vchod s torca“ (vchod z čela) a z jeho čela byl uzamčený vchod do domu, šli jsme se podívat na čelo odvrácené a nalezli jsme tam velmi zanedbaný vchod do neosvětlených sklepních prostor. Již jsme byli na odchodu, když se ve tmě otevřely dveře a zahlédli jsme nějaké navršené balíky, které tam někdo přerovnával. Opatrně jsme tedy vstoupili a ocitli se v „torgovom zale“ (česky bychom asi mohli říci přeplněném skladišti, kde se jen velmi obtížně dalo otočit, aby nespadla nějaké kniha či tiskovina). V rohu tohoto prostoru pak seděly v družném hovoru tři ženy u jednoho počítače a kávy či čaje. Protože si nás nevšímaly, dali jsme se do zevrubného průzkumu uvedených regálů, beden, krabic a volně stojících či padajících stohů literatury. Bylo tam skutečně všechno možné, tj. literatura dětská, beletrie, ale i knihy odborné, jež byly na regálech dokonce tříděny podle oborů – např. medicína, filozofie, psychologie, psychoterapie, literatura o „pozitivním“ myšlení (ani jedno dílo o záměrech „negativních“) a další a další spisky o tom jak zbohatnout, pokud možno bez práce a na úkor druhých. Poněvadž jsme nenalezli žádnou knihu neuropsychologickou, dovolili jsme si obrátit se na tři hovořící ženy. Vyslovily pochybnost, že by takového něco bylo přítomno, ale když jsme vyjmenovali jména autorů/rek, kteří by tam mohli být uvedeni, začala jedna z nich „datlovat“ do klávesnice počítače a zjistila tak, že snad by se tam ještě jeden exemplář knihy „Nějropsichologija sčota, pisma i čtenija: narušenije i vosstanovlenije“ autorky L.S. Cvětkovoj mohl nacházet. Nakonec jsme jej našli. Taky jsme zjistili, proč jsou přítomny ženy tři. Jedna psala na počítači, druhá hledala v papírové kartotéce a třetí – asi vedoucí – dávala na účet podpis a razítko. Protože jsme posléze nakoupili – asi proti zvyklostem – „potištěného papíru“ hodně, staly se ochotnějšími a dokonce nám napsaly účet i na samotnou jednu publikaci, o kterou „malý český Lurija“ zakopl při vycházení do tmy sklepní chodby (Psichologija lži). Naše „choutky byly zčásti ukojeny“ a mohli jsme pokračovat v účasti na kongresu.

Přednášky začínaly v „lidskou“ dobu, tedy v 9,30 hodin. Teprve při první návštěvě hlavních budov psychologické fakulty poblíž sídla prezidenta Putina – vynechám jejich hledání podle opět rukou načrtnutého plánku – v centru Moskvy jsme si uvědomili, že jsme ubytováni téměř na periferii (až za Vrabčími horami). Nalézt místnosti – učebny – kde se referovalo taky nebylo jednoduché, protože žádné označení budov, natož místností neexistovalo. Naše plány navštívit různé vytypované přednášky hatily dvě věci: velmi nízká kapacita učeben, kdy počet zájemců mnohonásobně převyšoval m² příslušné místnosti (jediná větší hlavní přednášková místnost – snad „aula“ – byla téměř vždy poloprázdná díky tomu, že tam bylo nepřitažlivé tématické obsazení) a chlad. Účastníci – je zajímavé, že většinou to byly ženy – byli na tuto alternativu dobře vybaveni (kožichy, kozačky a jiné zimní oblečení), my však jsem vydrželi sedět maximálně v trvání dvou referátů. Pak nás již roztřásl chlad a museli jsme navštívit jedinou teplejší místnost areálu – jídelnu – která byla kupodivu nově renovovaná (spolu s WC v podzemí) a od servírovaného (dováženého) jídla tam bylo přece jen trochu tepleji (viz. obrazová příloha).

Též s hrůzou jsme očekávali konání naší sekce – neuropsychologické rehabilitace – kam jsme měli zařazenu naší prezentaci s přednáškou, neboť jsme byli až na šestém místě v pořadí. Zde je možná vhodné se zmínit, že na přesnost začátků a podobné „maličkosti“, jakými byla třeba i neurčitá délka trvání referátů, se příliš nehledělo. Naše sekce byla zahájena jejím předsedou, prof. V. M. Šklovským, až o 40 minut po oficiálně uvedeném čase. To jsme již byli téměř na odchodu – opět kvůli neúnosnému chladu. Předseda zasedání s sebou přivedl jednu z „legend“ ruské neuropsychologie, která však již dlouhá léta dlí v USA, prof. Tonkonogého. Pak zahájil jednání – bez ohledu na své zahraniční „spolupředsedající“, které vůbec nepozval k předsednickému stolu (možná nebyli přítomni) – asi 25minutovým projevem, jež neměl absolutně nic společného s uvedeným tématem „Metodologické otázky neurorehabilitace“ (na který jsme se těšili – kvůli stavu, který je v této oblasti ve světě). Jaké bylo naše další překvapení, když po ukončení své – dalo by se říci „polo-propagandistické řeči“ – vyzval nás k prezentaci. Všichni další zahraniční účastníci, kteří byli uvedeni v programu před námi totiž nebyli přítomni – zkrátka nepřijeli (Němci a Poláci). Referovali jsme rusky – neboť tak jsme měli připravenu i prezentaci „z úcty k pořadatelům“ – na dotazy odpovídali rusky i anglicky (podle jazyka otázky). Je zajímavé, že dotazy se netýkaly samotného „rozvinutí“ Lurijovy metody v praxi, ale podružných záležitostí (stavu pacienta, uvedeného v kazuistice apod.). Dr. Matěcha („malý český Lurija“) se neustále snažil poukázat na nové praktické aspekty klinického využití myšlenek prof. Luriji – na to však posluchači „nezabírali“. Z dalších referátů a prezentací jsme se dověděli, že v Rusku se též významně rozšířilo používání počítačově aplikovaných programů v rehabilitaci vyšších psychických (jinak též kognitivních) funkcí. Především v oblasti poruch řeči – afázií – bylo předvedeno široké využití takového mnohostranně aplikovatelného programu. Opět však byla problematika vztahována převážně k věku dětskému a období dospívání, což bylo patrné z celé konference.

Pozoruhodným způsobem se též odehrávaly posterové prezentace. Jednak se postery aplikovaly přímo na stěny učeben a poslucháren, jednak – kvůli malému prostoru stěn – se vždy musela odstranit vývěska někoho jiného, aby mohl autor/ři vyvěsit svou. Panovala v tom absolutní anarchie a nalézt nějakou vytypovanou práci bylo nemožné také z toho důvodu, že se nerespektovaly časy přestávek a prohlížet si postery uprostřed přecpané učebny při právě probíhající přednášce se nám zdálo „nějak ne příliš ohleduplné“. Pokud jsme náhodou přišli v období přestávky, tak vývěska už byla samozřejmě byla nahrazena jinou. Zkrátka chaos … Je dobré ještě uvést zážitek, jakým Japonci, prezentující svůj poster, řešili tento stav. V průběhu přednášek sekce „neurorehabilitace“ asi 20 minut odstraňovali ze stěny posluchárny něčí vývěsku, dalších 20 minut tam lepili své papíry, pak se postupně navzájem všichni tři u posteru vyfotili, pak požádali nás – seděli jsme nejblíže – abychom je „zvěčnili“ všechny tři + poster a poté zase velmi pečlivě svou vývěsku 30 minut odstraňovali. Poté zřejmě odletěli, případně odjeli transsibiřským expresem, domů, neboť jsme je již nikdy nespatřili. Tak tedy probíhala vývěsková část kongresu ke 100letému výročí prof. Luriji.

Co říci ke konferenci závěrem. Snad to, že program – sice hezky zpracovaný v anglické a ruské verzi – se nám dostal do rukou až poslední den jejího konání, kdy jsme byli takřka vyčerpáni neustálým sháněním informací, co, kdy a kde se bude konat. Docházelo k neoznamovanému přesouvání přednášek a sekcí – takže vyvěšovaný program v budově psychologické fakulty byl okamžitě měněn různými úpravami, které – psané rukou v ruštině – byly někdy až k nerozluštění. To formálně. A obsahově – jak už jsme zmínili – většina prací byla věnována „dětskoj a vozrastnoj psichologii školnogo věka“. Celkové zaměření setkání bylo spíše pedagogické a školní než neuropsychologické. A pokud se něco vztahovalo k neuropsychologii, tam se autoři převážně jen o Lurijovi zmiňovali jako „osnovopoložniku“ (zakladateli) neuropsychologie. Pokud jde o společenský program – některé aspekty jeho spíše nekonání než konání jsme již naznačili; plánovaný „banket“, kde jsme chtěli navázat neformální kontakty, se nekonal, protože se přihlásili jen dva účastníci z „Čechii“, tedy my dva. Po ukončení kongresu měla být ještě další den návštěva Lurijovy „dači“ (chaty) ve Svistuše. Vzhledem k předchozím zkušenostem s výlety – a stále mrazivějšímu počasí – jsme si tento požitek již odpustili.

Pro ruskou psychologii (a neuropsychologii) to byla asi akce velká a ojedinělá (viz též interview s prof. Ju. V. Mikadzem, hlavním organizátorem konference, které jsme posléze objevili v jednom ruském „vyhledávači“ na internetu). Komunikace, týkající se účasti na kongresu, byla také bez potíží – vždy jsme dostávali informace promptně e-mailem. A samotnému kongresu předcházela ještě „internetová konference“ v trvání dvou měsíců, jejíž příspěvky – převážně v ruštině, ale též angličtině – jsou na adrese www.psy.msu.ru/science/conference/luria. Ovšem výše uvedené skutečnosti jen dokreslují stav, který zřejmě nepanuje jen v ruské psychologii. Je však cítit obrovský potenciál, jenž tato země má a díky kterému by za "jistých okolností" mohla konkurovat kterékoliv velmoci současného světa. Možná, že Rusové jsou si toho „podvědomě“ vědomi …